Žďárské Vrchy z Moravské Svratky
- 10 km vzdálenost
- ↑ 122 m převýšení
Venku leží spousta sněhu, takže Krkonoše budou plné lidí. Rozhodli jsme se zkusit vyrazit na Vysočinu. Konkrétně do lesů v okolí Moravské Svratky. Rovnou předestřu, že si myslím, že tenhle výlet není úplně easy, pokud nebude nachumeleno. Parkujeme přímo v centru obce na náměstí 9. května. Místa je tu dost i v nedělní poledne, ale parkovišť je tu víc. Parking tedy není důvod k obavám. Na první pohled musím říct, že nás zaujme místní kašna. Ne, že by to byla zrovna Fontana di Trevi, ale venku solidně mrzne a z kašny teče voda, jako by se nechumelilo. (Teď sice skutečně nechumelí, ale!) Vyrážíme a cestou nás vede oranžová Malířská naučná stezka. Hned za řekou Svratkou nasazujeme lyže. Jsme v CHKO, takže se tu asi nemůže solit. Sněhu je tedy spousta úplně všude. Následujících asi 2,5 km vede nejdříve lesem a potom do místní části Přední Hůra, kde je pár chaloupek. V okolí je tu docela dost běžkařských stop. Běžkařů skutečně pár potkáváme. Naše cesta se však s jejich stopou nekryje, tak nemůže dojít k žádné kolizi ani k ničení stopy. Kvalita cesty se zhoršuje a cca 300 metrů před rozcestníkem s přístřeškem už není prošlapáno vůbec. Rozhodli jsme se zahnout do lesa rovnou, protože podle mapy tu cestičky jsou a podle stop se po nich chodí. Nakonec to bude příjemná zkratka. Tak nebude. Nebude to zkratka a nebude příjemná. Pod sněhem nakonec není vlastně vidět, jestli vůbec po nějaké pěšině jdeme nebo jsme úplně mimo. To se ale nakonec ukázalo i naší záchranou, protože ty přední lyže terén bez problémů pojmou a my se nějak postupně vymotáme na kýženou žlutou turistickou stezku. Žlutá stezka se za pár set metrů na rozcestí U Nebožtíka spojí se zelenou a už je pěkně prochozená, takže se jde fajnově. Dítko spí a sluníčko svítí. (Jsme v lese, takže z něj nic nemáme.) Po zelené pokračujeme asi kilometr a půl a těsně před koncem lesa z ní odbočíme doleva na neznačenou cestu. Pokračujeme dál ve směru našeho okruhu a kocháme se okolím. Poslední úsek před občerstvovací pauzou už je zase do kopce. Není to ale nic, co by nešlo zvládnout. Před poslední etapou nás čeká rozcestí s přístřeškem. Je to přesně ten přístřešek, kam jsme nedošli na začátku. Na chvíli si sedáme a vyndáváme termosku. V termosce si vozíme horkou polévku. Obvykle máme malý vařič, ale v zimě je daleko pohodlnější tato varianta. Poprvé ale termosku veze kočárek a ten drncá. Drncá natolik, že se z naší bramboračky stal ustavičným naklepáváním horký bramboračkový rosol. Mám hlad a je mi zima, takže to pro mě není překážka. Je to ale poučení pro příště, že termosku s polévkou je lepší mít na zádech. (Vývaru by se to asi nestalo, ale kdo by bral na takový výlet vývar...) Zbývá už jenom seběhnout asi 1,7 km z kopce k autu a spokojeně vyrazit domů.