Maly Staw z Karpacze
- 11 km vzdálenost
- ↑ 456 m převýšení
- ~4 hod odhadovaný čas
- Okruh typ trasy
- Sjízdné s terénním kočárkem
Jak se říká, zážitek nemusí být dobrý, ale musí být silný! To nám první návštěva v polských Krkonoších splnila dosyta. Začnu klasicky parkováním. Start trasy jsme měli naplánovaný z obce Karpacz Górny, nedaleko od kostela Wang. Podle mapy je tu poměrně slušná parkovací kapacita. Tak ne, pokud přijedete idiotsky kolem jedenácté dopoledne během prodlouženého víkendu v ČR za nádherného počasí, tak ne... bylo by potřeba tu mít ještě tak asi 5x více parkovacích míst. Nějakým zázrakem se nám povedlo parkovací místo urvat v takovém "polostání" a než jsme zaplatili v parkomatu (40 PLN za den), tak přijelo třeba dalších 50 aut (která zase odjela jinam). Kolony aut byly všude... všude. Doporučuju tedy vybírat termín rozuměji nebo alespoň přijet víc ráno. Po žluté trase jsme se vydali směrem do kopce cestou nad místní slavný kostel. Neměli jsme morálku k němu zase ten kopec sejít dolů, ale kdo bude mít energii na rozdávání, tak je to oblíbený turistický cíl. Cesta v tomhle úseku prvních asi 500 metrů docela ušla. Následuje rozcestí, kde je potřeba se dát doprava. A tady přišlo něco, na co jsem nebyl vůbec připravený. Cesta je z kostek (kočičích hlav). Celou dobu... CELOU DOBU! A protože už nejsou nejnovější, tak nejsou moc vyrovnané a nějaké 2 cm skoky mezi nimi nejsou vůbec nic, co by stálo za zmínku. Většinou to vypadá jako na první fotce (což ještě jde), ale nejsou výjimkou stometrové úseky z nalámaného kamene, jako je vidět na druhé fotce. To nejhorší jsem moc nefotil, protože jsem potřeboval přidat do kroku, abych to měl za sebou. Taky je to festovně do kopce... v následujících 4 km se nastoupá asi 450 metrů. Tlačit tímhle kočárek jsme zvládli asi kilometr, protože bychom z potomka vytřásli duši (to není drncání, to je házení tady...) a protože už jsme prostě nemohli. Dcerka šla tedy do nosítka a kočárek jsme aspoň tlačili prázdný. To už bylo snesitelnější, ale dřina pořád. Když ovšem pominu ty neskutečné davy lidí, co se s námi hrnuli do kopce, tak je tu moc hezká příroda a asi po 3 km už je krásně vidět hřeben Krkonoš a vykoukne i Sněžka. Z téhle strany ji vidím poprvé a musím patriotsky uznat, že od nás vypadá lépe :) Hlavní problém je, že pro Poláky je na jihu, takže vlastně pořád proti slunci... Asi po 4 km odbočujeme z hlavní cesty na uzší (ale mnohem kvalitnější) přímo k jezeru. Je to už asi jenom 400 metrů a poslední část je zase z kopce dolů. U jezera je moc pěkná chata Samotnia s restaurací. Jak se ale dalo čekat, mířili sem naprosto všichni. Fronta na jídlo vede úplně ven z chaty. Venku je ještě stánek s pitím, kde má fronta asi jenom 10 metrů a je podstatně snesitelnější. S pohledem na frontu se docela bez problémů smiřujeme se svačinou v podobě tatranky :) Manželka jde kojit a já si jdu udělat pár fotek jezera a okolí. A jako jo, zase uznávám, že je to tu moc krásný. Už to tu začíná mít podzimní barvy a v tom sluníčku je to velká paráda. Taky už nemusím tlačit do kopce a svačím, takže na mě všeobecně přichází lepší nálada. Nastal čas návratu. Zkusíme to jinudy. Nejdřív se vrátíme tou stejnou pěknou cestou k rozcestníku a pak budeme pokračovat chvíli po modré po té jakoby hlavní až na rozestí Zlotówka. Tady se můžete ještě podívat k chatě Strzecha Akademicka (pokud tedy ještě máte energii) anebo odbočit doleva a vracet se dolů po žluté. Rapidně se tu zlepšila kvalita cesty, je to vlastně taková udusaná hlína a drobné kamínky, takže je to rovinka a je to úplně super... Jen je to tedy zase docela brutálně z kopce. Na dalších 3 kilometrech klesneme o 440 výškových metrů. Moje kolena potvrzují, že je to fakt dost. Navíc to místy docela klouže. Kolem jsou ale super výhledy a v nižších polohách nás obklopuje krásný les. Na posledním kilometru se přidávají i potůčky a pak i říčka Lomnica, která vytéká z toho Malého Stawu. Nakonec sejdeme dolů do Karpacze hned vedle nástupu na lanovku, která turisty z polské strany vozí ke Sněžce. Je tu taky Dziki Wodospad, který vypadal super na fotkách. Teď tu ale není téměř voda, takže není moc co hodnotit. Poslední etapa už vede chodníkem a obcí zpátky k autu. Hnedka jak se přidáme k silnici, tak povídám manželce, že teď to je tak mírně do kopce, že mi to přijde jako bych klesal... o pár metrů dál je cedule, která hlásá "gravitační anomálii". Není to tedy mojí vysportovanou fyzičkou, ale je to optická iluze. No... bylo mi to divné :) Nám už zbývá jenom asi 1,5 km zpátky k autu a hurá domů. Celkově má sice výlet jenom 10 km, ale jsme udření jako koně. Kdybych to chtěl absolvovat s kočárkem příště, tak bych to možná zkusil v opačném směru. Sice by nás čekalo na začátku hrozné a zničující stoupání, ale zase po příjemném povrchu. Ty kostky už bychom jeli dolů a nemusel bych tedy tlačit do kopce proti "schodům". Výlet dneska parádní, to nemůžu říct :)